Ve Švédsku byl tento týden objeven nový, dosud nepozorovaný halový jev. Vyfotografoval ho Magnus Edbäck v pátek 14.12.2018 v Borlänge. Jeho snímek pak analyzovalo několik expertů a nový druh halového jevu byl potvrzen.
Jeho existence byla už několikrát předpovídána a ukázána i na počítačových simulacích. Toto je však poprvé, kdy byl zachycen ve skutečnosti. Tento halový jev ještě nemá jméno a je zatím označován jako Tunnistamaton – neidentifikovaný. Jde o světelné skvrny na obou stranách horního dotykového oblouku malého hala. Abychom věděli, co to vlastně znamená, je třeba nejprve pochopit, co halové jevy jsou a jak vznikají.
Upravená fotografie Magnuse Edbäcka (autor úvodní fotografie) s vyznačením nového halového jevu
Co jsou halové jevy?
Halové jevy patří mezi tzv. fotometeory, což jsou světelné jevy v atmosféře, vytvořené odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního nebo měsíčního světla. V případě halových jevů se jedná o světelné oblouky, skvrny nebo kola kolem Slunce nebo Měsíce. Vznikají v důsledku odrazu a lomu slunečního, popř. měsíčního světla na ledových krystalcích rozptýlených ve vzduchu. Proto nejčastěji vznikají v oblacích typu cirrostratus. Tyto jemné řasovité oblaky se nacházejí ve výšce alespoň 6 km nad zemí a vytváří jemný bělavý závoj, který nezastiňuje sluneční, popřípadě měsíční svit. Za velkého chladu se v zimě mohou ledové krystalky vyskytovat i v přízemní vrstvě vzduchu. V zimním období je možné halové jevy pozorovat na horách i v České republice.
Fotografie halových jevů pořízena na Klínovci v lednu 2014 (WMO)
Jak mohou halové jevy vypadat?
Existuje celá řada různých halových jevů. Jejich vzhled závisí na typu ledových krystalků (jejich tvaru a natočení), na jejich uspořádání a také na výšce Slunce (Měsíce) nad obzorem. V závislosti na tom, jestli vznikají lomem světla nebo průchodem světla ledovým krystalkem, mohou být buď barevné nebo bělavé.
Popis základních halových jevů (ZDROJ)
Jedním z nejznámějších a nejčastějších halových jevů je malé halo. Jeví se jako světelná kružnice (nebo její část) v úhlové vzdálenosti 22° od Slunce. Protože vzniká lomem světla na ledových krystalcích, je na vnitřní straně ke Slunci malé halo mírně načervenalé.
Malé halo zachycené v březnu 2016 na Jersey (WMO)
Obdobně vzniká i velké halo, které má tvar světelné kružnice tentokrát o poloměru 46°. Je pozorovatelné jen několikrát do roka.
Kolem malého hala lze pozorovat i jeho dotykové oblouky. V závislosti na výšce Slunce nad obzorem může být vidět jen horní oblouk, horní i dolní oblouk nebo se mohou spojit do oválného tvaru kolem malého hala.
Horní dotykový oblouk malého hala z října 2015, Španělsko (WMO)
Dalším známým halovým jevem jsou parhelia – vedlejší slunce malého hala. Ta vypadají jako dvě světlé skrvny po stranách Slunce. Jejich vzdálenost od Slunce je dána výškou Slunce nad obzorem. Pokud je Slunce právě na horizontu, parhelia se nachází v úhlové vzdálenosti 22° od Slunce na malém halu. Parhelia opět vznikají lomem světelných paprsků a mohou být tedy barevná a velmi jasná.
Vedlejší slunce malého hala na parhelickém kruhu, leden 2011, Čína (WMO)
Mezi další halové jevy patří například cirkumzenitální oblouk, halový sloup nebo horizontální kruh. Jejich seznam a fotografie jsou k nalezení například zde.
Program Halosim poskytuje výbornou simulaci tvaru halových jevů v závislosti na výšce Slunce nad obzorem.
