Již zhruba víme, jak vypadá život amerického profesionálního lovce bouří (na přelomu října a listopadu 2016 byl do éteru vypuštěn rozhovor s Bradem Nelsonem žijícím v minnesotském Minneapolisu). Tentokrát zůstaňme na půdě starého kontinentu a podívejme se na to, jak se žije středoevropským lovcům bouří, jmenovitě panu Jozefu Dovičinovi ze Slovenska.
Pan Dovičin se představuje…
Na internetu se můžeme dočíst, že jste (vášnivý) milovník slovenské krajiny a že pocházíte z Trenčínského kraje, konkrétně z okolí Nového Mesta nad Váhom. To leží mezi Bílými Karpaty a Považským Inovcom, takže je z obou stran obklíčeno vzrostlými kopci. Hádám tedy, že o přírodní krásy ve Vaší domovině není nouze. Je právě členitost terénu původcem Vašich sympatií k umění slovenské matky přírody?
Bydlím v obci Dolné Srnie, která nabízí pěkný výhled na Velkú Javorinu, navíc už od mala jsem se toulal po okolí, ať už po vlastních nohách nebo na kole. Vlastně mohu říci, že sousedství Dolné Srnie jsem protoulal křížem křížem. Před plus minus 15 lety jsem si koupil první fotoaparát a začal jsem všechna ta místa navštěvovat znovu, pokaždé v jiném ročním období. A cvakal a cvakal. Docela se mi to focení zalíbilo, proto jsem začal prozkoumávat i jiná zákoutí Slovenska, ne jen Bílé Karpaty.
Přinejmenším to vypadá, že Vás učarovala paní zima? Nyní narážím na Vaši pouť do Malé Fatry a na její Velký Rozsutec, který je výškou srovnatelný s naší Sněžkou. Proč právě tato hora? Máte z cesty na ni nějaké speciální zážitky? Přeci jen jste ji dobýval v zimě, kdy hádám nebyla moc vlídná (mráz + vítr = dosti „řezavá“ pocitová teplota)…
No, chtěl jsem vytvořit film o Terchovej a blízkém okolí. A protože Velký Rozsutec je v podstatě symbol Malé Fatry, bylo nanejvýš jasné, že budu chtít záběry právě odtamtud.
Zážitků z této cesty je hodně. Už i z toho důvodu, že jsem šel nahoru (v zimě) tuším 7krát, z toho 3krát v noci. Především ty noční časy tam byly těžké, jelikož nahoře máte prakticky nulovou možnost se schovat někam do závětří. Nabízel by se spacák, ale ten s sebou nenosím. Jednak proto, že s sebou tahám spoustu techniky a fotím (natáčím) celou noc. Speciální zážitky mám tři.
První: Jednou takhle, nevím už kdy přesně, jsem cestoval nahoru, abych zdokumentoval nekonečnou krásu západu slunce. Tou dobou akorát vládla inverze, vrchol inverzní oblačnosti byl těsně pod vrcholem hory, takže neskutečná zima, do toho nepříjemný vítr. Chtěl jsem tam být až do rána, avšak poté, co slunce zmizelo kamsi do neznáma, se v mých nohách usadila tak příšerná zima, že jsem chtě nechtě musel vypadnout. V tomto případě byl kámen úrazu to, že jsem ještě nepoužíval vyhřívané ponožky. Dnes už ano. Dolů jsem se vrátil asi ve 20:00 s tím, že jsem zabrousil do jednoho hotelu, kde mě naštěstí nechali se zahřát a přezout, za což jsem jim velmi vděčný (nechtěli ani korunu, resp. euro). Pak, když hodiny ukazovaly 2:00, jsem se zase vracel nahoru…
Druhý: Zdolávat hory hned po štědrém sněžení není úplně nejmoudřejší, navzdory tomu jsem tak jednoho krásného dne učinil. Tenkrát v noci napadlo kdovíkolik desítek centimetrů sněhu, nahoře přibližně metr čerstvého. Měl jsem sice sněžnice, ale když jsem zakončil třetí čtvrtinu cesty, došly mi síly a dál už to nešlo, byl jsem totálně vyčerpaný…
Třetí: Tohle bylo nejtěžší. Šel jsem z druhé strany Malého Rozsutca, na jehož vrcholu se usadil mrak. Když jsem do něho vešel, neviděl jsem prakticky vůbec nic. Všude kolem jen „rozlité mléko“. Tajně jsem doufal, že se v tom mraku utvoří nějaká díra, abych uviděl ten přenádherný západ slunce. Nutno zmínit, že také dost foukalo, chodník (dá-li se to tak nazvat) byl proto zavátý sněhem, takže jsem vlastně neměl ponětí, jestli jdu správným směrem. Ve chvíli, kdy už jsem byl vyloženě na hraně svých fyzických sil, se stal zázrak a ta tužebná díra se skutečně vytvořila. Jen na mžik, odhaduji na dvě mnuty, avšak díky ní jsem se konečně pořádně zorientoval. Poznal jsem, že už jsem takřka na vrcholu, odtamtud už je cesta směrem dolů blízko (záběr jsem použil i ve filmu, najdete ho v čase 15:08).
Když už byl film hotov, přibližně o rok později jsem se rozhodl ho předělat. Proč? Měl jsem k dispozici novou techniku speciálně na noční záběry, takže jsem neváhal a zase se vydal do nočního horského světa. Tehdy fakt mrzlo, dole podle mě tak -15 °C, nahoře určitě ještě méně. Na druhou stranu bylo jasno a už jsem měl ty vyhřívané ponožky, tudíž žádný problém!
Zmíněný film najdete zde: https://youtu.be/i1_JFnEajFs
Pojďme dále. Jen tak pro zajímavost, jaká je nejvyšší hora, kterou jste kdy pokořil? A co střecha Česká republiky, už jste někdy navštívil Sněžku? Pakliže ano, líbila se Vám více než Velký Rozsutec? Pokud ne, chtěl byste někdy v budoucnu na vrchol Krkonoš zavítat?
Samozřejmě, že mám za sebou mnohem náročnější výstupy. Nejvyšší horou, kterou jsem kdy pokořil, je konkrétně tatranský Kriváň, který se svou špicí dotýká hranice 2 494 m n. m. Byl jsem tam zrovna v době, kdy vedle Západních Tater blesk zabil dva lidi… Bylo od nich poněkud nezodpovědné lézt nahoru, když se blížila bouřka, která mimochodem mířila právě na Kriváň. My jsme utekli, byť v dešti. Celkově ty tatranské štíty ještě moc probádané nemám, do budoucna to ale určitě chci napravit. Co se té Sněžky týče – co povědět, Tatry jsou zkrátka Tatry.
Pokračování příště.
